Navrhuji i paličkuji krajky. Z materiálů používám nejčastěji len, vlnu, hedvábí bavlna len i vlnu jsi velice často sama předu na kolovratu podle toho, jakou potřebují strukturu a barevnost. K barvení používám přírodní barviva (ořech, cibule, černý jeřáb, podběl, topolovka, kopřiva apod.). Z upředené vlny tkám různé plédy, ponča, šály, ubrusy, vesty, které také samozřejmě barvím v přírodninách. Oděv často kombinuji s paličkovanou krajkou.

Paličkovanou krajku jsem objevila až ve svých 29 letech. Za výlohou jsem prohlížela paličkované obrázky a nemohla jsem pochopit, jak ta křehká krása vzniká. Vyrůstala jsem v rodině kde se ruční práce dělávaly. Maminka je švadlena a od mého dětství jsem ji pozorovala při šití, pletení, vyšívání. Vypůjčila jsem si od ní staré časopisy, kde byla škola paličkování pana Mišíka, a v roce 1988 jsem se sama začala učit paličkovat. Na jaře roku 1989 jsem se zapojila do kurzu paličkované krajky který vedla paní Dominová. Krajka mne učarovala. Na podzim 1990 jsem odešla ze zaměstnání a začala podnikat. K tomuto rozhodnutí přispěla návštěva Gobelínové dílny v Jindřichově Hradci. Líbilo se mi prostředí se spoustou cívek, nití, nabatikovaného hedvábí a samozřejmě hotová díla trpělivých výtvarnic. Velký zlom nastal po shlédnutí autorské výstavy Ludmily Kaprasové v Českých Budějovicích v Galerii u kamenné žáby. Nádherné krajky, krosienky, miniatury s prostředním úžasně splynuly. Z této výstavy jsem šla s velkým přesvědčením, že tato práce má smysl, ale chce to na sobě moc pracovat. K paličkované krajce jsem postupně přidala předení na kolovratu, tkaní na stavu a batikování v přírodních barvivech. V té době jsem začala jezdit do Prahy do Vzdělávacího spolku uměleckých řemesel k Ivě Proškové, kde jsem se zdokonalila v paličkování a naučila se také krajky navrhovat. Na tyto kurzy navazovaly výtvarné dílny s profesorkou Milčou Eremiášovuo. Asi tři roky jsme vytvářely krajky pro výstavu na Krajkářský kongres, který se konal v roce 2004 v Praze. Byla to úžasná práce, která mě naučila o krajce hodně přemýšlet, abych vyjádřila svoje pocity. V roce 1996 jsme se s kamarádkou rozjely vystavovat ve Vamberku na 3. ročník Mezinárodního setkání krajkářek. Byl to pro mne obrovský zážitek. Prvně jsem se setkala s krajkami z celého světa. Od tohoto roku jezdím vystavovat do Vamberka každý rok.

Ve svých začátcích jsem se učila na hotových krajkách, okukovala je, nechala jsem se inspirovat. Proto cítím, že teď mohu krajce pomoci pro další růst, pro další rozvoj svými pracemi a posunout její možnosti – jenom na ně přijít. Chce to krajku dělat, přemýšlet o ní, nechat se inspirovat přírodou, pocity, prostě životem.